Projekt Kecejme do toho otevírá další 3 témata. Tím prvním je téma Šikana a Kyberšikana. V tomto článku naleznete jeho analýzu.
Kdy se jedná opravdu o šikanu? • Agresor chce druhému ublížit a zranit ho • Agresor má z ubližování ostatním radost • Po útoku se neomlouvá, naopak jej opakuje
Šikanu dle mého názoru nejsrozumitelněji definuje metodický pokyn MŠMT. „Šikanování je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit jedinci, ohrozit nebo zastrašovat jiného žáka, případně skupinu žáků. Je to cílené a obvykle opakované užití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí druhé osobě, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování či ponižování. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako nápadné přehlížení a ignorování žáka či žáků třídní nebo jinou skupinou spolužáků.“
Hlavní čtyři příčiny šikany jsou tlak kolektivu, kdy je jedinec nucen, aby se choval tak, jak společnost očekává. Dále touha po moci, při níž se projevuje přání ovládat druhého ať už za účelem prospěchu, či uspokojení vlastního ega. Motiv krutosti, kde psychoanalýza předpokládá, že vidět někoho trpět působí jedinci potěšení, aniž by se jednalo o jedince se sklony k sadismu. A nakonec zvědavost a experiment, kde týrání funguje do určité míry jako pokus. Aby se však šikana mohla plně rozvinout, je zapotřebí, aby byly splněny následující tři podmínky: přítomnost potencionálního šikanujícího agresora; přítomnost potencionální oběti šikanování; a přítomnost takového klimatu skupiny, které šikanování připustí, resp. mu nezabrání. Osobnost šikanujícího dítěte neboli agresora může mít několik různých podob. Jedním z hlavních společných znaků je snaha dominovat a ovládat okolí. Dalším typickým znakem je nedostatek morálního cítění, absence jakýchkoli pocitů viny, lítosti. Agresoři mohou být nadprůměrně inteligentní nebo právě naopak – primitivní a omezení, mají sklony k sadismu, sobectví a sebestřednosti. Většina násilníků vykazuje vysoký stupeň sebevědomí a ve společnosti ostatních dětí jsou oblíbeni a obdivováni. Popsat osobnost šikanovaného je mnohem složitější. Velice častým motivem bývá fyzická odlišnost. Jedinci přitahující násilí bývají tělesně slabší, neobratní, obézní či jinak handicapovaní. Následky šikanování jsou velice vážné, jak psychické tak i fyzické či sociální a mohou dítě dovést až k sebevražednému pokusu, v horším případě k dokonané sebevraždě.
Šikana je v České republice zejména ve školách rozšířena mnohem víc, než bychom si troufali odhadnout, a její četnost stále narůstá. Svědčí o tom výsledky výzkumu provedeného na pražských školách docentem Říčanem. Jeho průzkumy z roku 1994 prokázaly, že 18% chlapců a 15% dívek ve věku 11 až 12 let bylo obětí šikanování. Jsou to čísla poměrně vysoká v porovnání s ostatními zeměmi, ale srovnatelná například s Velkou Británií (WolverhamptonEducation Department Project, 1994). Další data z ČR uvádějí, že 19% chlapců a 10% dívek školního věku šikanovalo své spolužáky. Dívky začínají se šikanou v mladším věku – v mateřské škole a na prvním stupni základní školy, kdežto chlapci o něco později – na druhém stupni základní školy, tedy v období puberty. Je zřejmé, že v současné době již šikana není výhradně záležitostí věkového období puberty a adolescence, ale posunuje se povážlivě i do období mladšího školního věku. Dle statistik Linky bezpečí v letech 1999–2003 volalo 36 % dětí kvůli šikaně mimo školu a 64% kvůli šikaně na škole na Linku bezpečí. Počet řešených témat v rámci problematiky šikanování má vzestupnou tendenci. Zatímco v roce 1999 řešila Linka bezpečí téma šikany 1228krát, v roce 2002 a 2003 se už tento počet přiblížil třem tisícům.
Kyberšikana
Je důvod obávat se technologií? – ANO
• Některé projevy kyberšikany nemusí oběti vůbec poznat a nezpozorují, že se jedná o šikanu a proto neví, jak se s ní vypořádat. • Obětí útoku se můžete stát vždy, když budete připojeni k internetu nebo když budete mít u sebe svůj mobilní telefon. • 100% ochrana před kyberšikanou neexistuje, riziko můžeme pouze snížit. • Již jsou známy případy kyberšikany, které končily smrtí oběti.
Je důvod obávat se technologií?– NE
• Technologie nejsou špatné, špatní jsou jen lidé, kteří je používají se zlým úmyslem. • Boj s kybernásilníkem používající ke svým útokům mobilní telefon, má velkou šanci na úspěch. • Obětmi se stávají děti, které jsou na internetu závislé, proto záleží na výchově rodičů, zda toto riziko sami eliminují výchovou. • Pokud mládež seznámíme nejenom se způsobem užívání, ale také s riziky spojenými se zneužitím ICT, netřeba se jich více obávat.
Kyberšikana představuje zneužití informačních komunikačních technologií, zejména mobilních telefonů a internetu. Takovéto činnosti mají oběť záměrně vyvést z rovnováhy. Kyberšikana je jedna z forem šikany. S tradiční formou šikany mají jeden společný znak. Jejich cílem je někomu, ať už psychicky nebo fyziky, ubližovat. Ve virtuálním světě jsou lidé anonymní, bez zátěže sociálních rolí, fyzických nedostatků, psychických bloků plynoucích z osobního kontaktu s lidmi. Mění se profil útočníků a profil obětí. Ve virtuálním světě nezáleží na věku, pohlaví, síle a postavení.Obětí útoku se můžete stát vždy, když budete připojeni k internetu nebo když budete mít u sebe svůj mobilní telefon. Důležitý faktor v kybernetickém útoku hraje publikum, které umožňuje zvyšovat intenzitu útoku a zhoršovat jeho dopad na oběť.Pokud víte o nějakém případu kyberšikany ve svém okolí, nebuďte nevšímaví. Pasivní přístup, ať už souhlasíme nebo nesouhlasíme s počínáním útočníka, z nás dělá spolupachatele.
Kyberšikana se netýká pouze samotné mládeže, ale často můžeme její výskyt objevit mezi učiteli. Podle řady psychologů stojí za výskytem šikany učitelů zejména problém nedodržování pravidel a chybějících hranic. Učitelé své svěřence učí, jaké mají mít občanské svobody a práva, neučí je však odpovědnosti za své chování. Je tedy vždy nutné učit žáky a studenty respektovat pravidla a vymezené hranice.Závěrem je třeba říci, že velmi záleží na osobnosti šikanovaného učitele a jeho schopnosti vyřešit problém – ať již samostatně či v součinnosti s dalšími pracovníky (ředitel, školní psycholog). Profil kyberútočníka se od klasické formy šikany značně liší. Výzkumy ukazují, že útočníci tráví více času na internetu, a to bez dohledu rodičů, kteří se příliš nezajímají o to, k čemu internet jejich děti používají. Útočníky bývají častěji chlapci než dívky s dobrým sociálním statutem. Pachatelé kyberšikany jsou také obvykle původci tradičního šikanování. Zajímavý je poznatek, že kyberútočníci bývají často také sami oběťmi kyberšikany nebo jejími pozorovateli (výzkumy Univerzity Antverpy (2005–2006), Li (2007), Dehue (2008)). Co zjistily výše zmíněné výzkumy o profilu oběti? Často se jí stávají děti, které jsou na internetu nebo mobilním telefonu závislé. Sociální kontakty navazují především ve virtuálním světě, ve skutečném světě nemají příliš kamarádů. Jsou to také často oběti tradiční šikany. 39% obětí jsou uživatelé internetových sociálních sítí, jako jsou např. Facebook, MySpace nebo Libimseti. Oběti kyberšikany bývají málo obeznámeny s riziky spojenými se zneužitím ICT, možná proto se na internetu chovají méně zodpovědně (často riskují, zveřejňují osobní údaje, sdílí své fotografie apod.). Také pro oběti platí to, že se někdy sami stávají pachateli kyberšikany nebo jejími pozorovateli.
Varující výsledky výzkumu o chování dětí na internetu, který byl v rámci českého projektu bezpečnějšího internetu Saferinternet.cz realizován od června do října 2006 mezi dvěma cílovými skupinami, přináší společnosti Gemius. Mezi uživateli internetu ve věku od 12 do 17 let (celkem 1545 osob) a mezi osobami ve věku 18 let a více (celkem 13994 osob), přičemž ve druhé skupině byly navíc odlišeny rodiče dětí ve věku 12–17 let (celkem 1852 osob). Děti, které se na internetu s někým potkaly (49%), velmi často prozrazují neznámým internetovým uživatelům: svoji emailovou adresu (84%), svoje foto (73%), svoje telefonní číslo (60%). (Zdroj: O2)
Plná čtvrtina dětí vlastní telefon už mezi jeho 6. a 8. rokem, 20 % mezi 8. a 10. rokem a 40% až po dovršení hranice 10 let. (Zdroj: výzkum T-Mobile) Je to pochopitelné, protože nám umožňují se s dětmi kdykoliv spojit. Závěry výzkumu T-Mobile uskutečněného v roce 2007 v rámci prvních oslav Dne mobilní etikety mezi dětmi, rodiči i učiteli prokázaly, že větší autoritou v oblasti mobilní etikety pro mladé představují školy, mnohem menší pak otec či matka. Dvě třetiny škol určují svým žákům pravidla chování s mobilem, ale polovina školáků je nerespektuje. Ještě horší statistiku vykázali rodiče – na dodržování určitých pravidel trvá pouze 1/3 z nich, ale pouze 40 % potomků tato pravidla respektuje. Zajímavé je, že plné 2/3 dospělých jsou přesvědčeny, že svým ratolestem pravidla pro používání mobilu stanovují, ale z dětí to tak vnímá pouze jedna třetina. Z výzkumu vyplývá, že poměrně velké procento dětí při používání mobilního telefonu neakceptuje žádná pravidla. Co se stane v případě, když svůj telefon zneužijí např. k tomu, aby někoho jiného šikanovali.
Boj s kybernásilníkem, který ke svým útokům používá mobilní telefon, má značnou šanci na úspěch. Je to dáno tím, že není tak obtížné útočníka odhalit – např. ve srovnání s útoky na internetu, který poskytuje útočníkům mnohem větší anonymitu. Problémem však je, že spousta obětí nepovažuje takové útoky za projev šikany, anebo nenalezne odvahu je řešit.
